logo
Vítáme Vás v katalogu info-turistiky, ubytování a hotelových balíčku. Máme tu pro Vás mnoho možností v informacích jak o turistice, sportu, ubytování a mnoha dalších.

Pátek (19.04.2024)
SVÁTEK: Rostislav
ZÍTRA: Marcela

*** Zámek Manětín

Telefon: telefon: 373 392 283
Webové stránky: www.zamek-manetin.cz
Typ: Hrady a zámky
Oblast: Západní čechy
Město: Manětín
Adresa: zámek Manětín 1 331 62 Manětín
Cena: e-mail: zamek-manetin@volny.cz

Zobrazit na mapě

Historie zámku Manětín

Dnešní barokní podobě panského sídla předcházela středověká tvrz, situovaná v severozápadním nároží dnešního objektu. Hrobčičtí, kteří manětínské panství získali od Švamberků v roce 1560, na rozdíl od předchozích vlastníků v Manětíně i sídlili. Město se tak stalo centrem samostatného panství. Za Jeronýma ml. Hrobčického z Hrobčic (+1604), krátce před rokem 1600, byla tvrz rozšířena a přestavěna na zámek. Panské sídlo již tehdy zabíralo velkou část půdorysné plochy dnešního zámeckého areálu včetně parku. O reprezentativním rázu této přestavby svědčí fragmenty renesanční malované výzdoby fasád, které byly odkryty při rekonstrukci v květnu 1997 na severní zdi zámku blíže ke kostelu sv. Jana Křtitele.

Po neklidném období třicetileté války došlo po roce 1670 za Karla Maxmiliána Lažanského (1658-1695) ke stavebním úpravám, které asi první setřely ráz renesanční stavby. Částečně je datuje letopočet 1678 na portálu vedoucím do hospodářského dvora.

Dále následuje již vrcholně barokní přestavba, ke které došlo za Václava Josefa Lažanského a jeho ženy Marie Gabriely po velkém požáru v roce 1712. Ten 22. září zachvátil celý střed města. Vyšel z domu čp. 92 a postihl kostel sv. Jana Křtitele, školu, přes polovinu měšťanských domů a zámek, ten pravděpodobně zůstal z části obyvatelný. Vrchnost záhy zahájila radikální přestavbu. Podle posledních stavebně-historických průzkumů byl architektem, jemuž Manětín vděčí za barokní podobu zámku, kostela i urbanistickou koncepci náměstí, Tomáš Hafenecker (1669-1730). Uznávaný odborník, pozdější císařský stavitel, vypracoval projekt manětínského zámku v letech 1712-1715 a jako dohlížející architekt vedl stavbu téměř do konce, až do roku 1730, kdy zemřel. Realizační práce pak měl na starosti jeho krajan, Jan Jiří Hess, polír z tyrolského Reuttu, který do Manětína přišel se skupinou zedníků na počátku druhého desetiletí 18. století. Zámek byl oproti dosavadnímu stavu výrazně rozšířen. Byla vystavěna dlouhá podélná patrová budova půdorysu písmene L s přilehlým hospodářským dvorem, tvořící celou jižní stranu náměstí. Protáhlé průčelí má 33 okenních os a je členěno třemi vstupními portály. Na západní straně je zámek spojen krytou chodbou s oratoří kostela sv. Jana Křtitele.

Charakter náměstí se barokní přestavbou zcela změnil. Dosavadní svah byl uměle vyrovnán trojicí vysokých teras, ozdobených kašnami, galerií barokních soch, sousoší a váz. Výstavba v následujících stoletích vedla k rozvinutí města podél hlavní ulice na obě strany, centrum však zůstalo bez podstatných změn.

Zámek byl po roce 1945 jako konfiskát přidělen Státním statkům a lesům. Stal se sídlem ředitelství lesního závodu, byly zde i byty jeho zaměstnanců. V roce 1959 byly zámecký sál a místnost, kde původně bývala knihovna, opět zpřístupněny veřejnosti, neboť zde byla z iniciativy „Kruhu přátel Manětínska“ otevřena expozice místního muzea. V roce 1962 se díky vůdčí osobnosti „kruhu“, Václavu Žalmanovi, do Manětína vrátila část konfiskovaného zámeckého mobiliáře. Vlastivědné muzeum se koncem 70. let stalo součástí okresního muzea v Mariánské Týnici, jeho expozice se postupně doplňovala a rozšiřovala. V roce 1988 převzalo pod svou správu okresní muzeum i budovu zámku a zahájilo její obnovu. Od 1. ledna 2002 byl manětínský zámek s areálem parku prohlášen Národní kulturní památkou. V současné době je v péči plzeňského pracoviště Národního památkového ústavu.

 

Prohlídkový okruh

Vstupní hala

Návštěvníci do zámku vstupují hlavním schodištěm, zdobeným alegorickými sochami čtyř živlů (Země, Voda, Oheň, Vzduch) od Štěpána Borovce. Prostor vstupní haly korunuje nástropní freska, vymalovaná po roce 1738, s průčelním pohledem na projekt zámku z 1. poloviny 18. století, který však nebyl nikdy plně realizován.


Přijímací pokoj


V přijímacím pokoji začíná prohlídka rozsáhlé zámecké expozice s původním nejen barokním mobiliářem, doplněným dalšími předměty z fondu památkových ústavů a muzeí. Na podobiznách z roku 1650 jsou zachyceni čtyři účastníci třicetileté války.



Malý hraběnčin salon


V malém hraběnčině salónku je umístěna rodinná galerie Lažanských, zejména portréty posledních čtyř generací majitelů a jejich potomků.



Ložnice


V ložnici se dochoval fragment původní freskové výzdoby, a také dřevěné konzoly, typické dekorativní interiérové prvky pro zámek Manětín, barevně ladící s freskovou výzdobou.


Hraběnčina pracovna


Pokoj je vybaven souborem neorokokového nábytku s výjevy z Benátek, 19. století. Poprvé se zde návštěvníci setkávají s portrétem Marie Gabriely a jejích dětí.



Prohlídková trasa dále směřuje
dámským růžovým salónkem do lovecké chodby, která zaujme především pohledem do francouzské zahrady a anglického parku.


Lovecký pokoj

V loveckém pokoji jsou vystaveny střelné zbraně z poloviny 19. století. K vidění je rovněž i původní barokní mobiliář s loveckými motivy.



Velký společenský salon

Velký společenský salón je vybaven černě lakovaným nábytkem, zdobeným mosazí, perletí a bílým mramorem. Obrazy na stěnách – holandské mariny – byly vymalovány po roce 1650. Některé pocházejí od rotterdamského malíře Jacoba Adriaenze Bellevois.



Prohlídka pokračuje chodbou v severním křídle zámku.


Pánská pracovna

V pánské pracovně je umístěn soubor olejomaleb koní z 18. století. Chov koní býval jednou z velkých zálib šlechty.


Velký hraběnčin salón


Svou vzácností a výjimečností v zámecké expozici zaujme soubor 13 obrazů z let 1716-1717, zobrazujících služebnictvo a úřednictvo manětínské šlechty od Václava Dvořáka. Obrazy tvoří dvě skupiny – jednotlivé portréty stojících postav, a skupinové portréty.



Jídelna


Kompletní jídelní servis byl vyroben ve Staré Roli u Karlových Varů koncem 19. století. Ve stejném dekoru je provedena čajová a kávová souprava. Atmosféru dotváří olejomalba Snídaně v trávě ze 17. století a nově zrestaurované Zátiší s kančí hlavou z 18. století.



Malým spojovacím salónkem, kde jsou vystaveny další obrazy služebnictva a úřednictva z Dvořákova cyklu, návštěvníci procházejí do hlavního sálu.



Hlavní sál

Hlavní sál je mnoha návštěvníky považován za jednu z nejkrásnějsších místností manětínského zámku, především pro svoji freskovou výmalbu od Julia Luxe z Plzně a z dílny Filipa Bornschlegla z Würzburku. Dosud nerestaurovaná nástropní rokoková malba z r. 1730 oslavuje ctnosti (Lásku, Sílu, Moudrost, Štěstěnu), doprovázené alegoriemi ročních dob (Jaro, Léto, Podzim, Zima). Na stěnách sálu visí portréty od Filipa Kristiána Bentuma, který kolem r. 1730 zobrazil členy rodiny - Václava Josefa Lažanského se syny a Marii Gabrielu Lažanskou s dcerami - a blízké příbuzné Lažanských a Černínů. Manětín se může pochlubit největší kolekcí Bentumových obrazů v České republice. V současné době je zámecký sál využíván jako oddací a koncertní síň.


Knihovna

Zámecká knihovna patří do rozsáhlého fondu knižních sbírek pod správou Knihovny Národního muzea. Je instalována v původním mobiliáři, osmi dubových prosklenných skříních. Čítá více než pět tisíc svazků a svědčí o širokém zájmu šlechty v 18.-20. století. Luxova freska na její klenbě znázorňuje na oblaku sedícího Dia a před ním poklekající Pallas Athénu - Minervu v architektonické konstrukci. Nástropní malba byla zrestaurována v roce 1993. 



Spojovací chodba
, vedoucí do oratoře kostela sv. Jana Křtitele, je vyzdobena portréty příbuzných a známých rodiny Lažanských. Rodová galerie dává nahlédnout do způsobu života šlechty a dobové módy.

Oratoř

Toto oddělené čestné místo v kostele bylo určeno manětínské šlechtě. Místní panstvo se zde účastnilo bohoslužeb. Je zde možné nahlédnout do farního kostela, kde je na hlavním oltáři umístěn obraz Petra Brandla Křest Kristův.

 

Zahrada a park

K zámecké budově přiléhá zahrada, doložená již roku 1604 v dědickém řízení po zemřelém Jeronýmu Hrobčickém z Hrobčic: „Zahrada kořenná v rynku města Manětína ležící, ohražená zdmi, štěpnice pod sídlem manětínským, ohražená plotem, v kteréž dědiny pro vaření množství, záhonů, zahrádka ohražená kolovým plotem pro melouny, sádky, potok skrze tu štěpnici běžící, stodola.“ Byla zřízena patrně v souvislosti s přestavbou tvrze na renesanční zámek za Hrobčických. V předbělohorském období totiž dochází k modernizaci rodových sídel, u zámků bývají zakládány zahrady. Hlavním požadavkem už není obranyschopnost, ale pohodlí.

Po požáru v roce 1712 nejprve dochází samozřejmě k renovaci budov, poté přišla na řadu zahrada. Byla zde uplatněna charakteristická zahradní kompozice vrcholného baroka s výraznou střední osou od vstupního oblouku v jižním průčelí zámecké budovy ke středu pivovaru, zdůrazněnému barokním portálem. Dvě příčné osy byly tvořeny jednak brankou do zahrady od kočárovny a bazénem v květné zahradě a jednak kočárovnou a oranžerií, postavenou patrně v roce 1734.

Počátkem 19. století byl v prostoru jižně od Manětínského potoka upraven park v anglickém přírodně-krajinářském stylu. Byl zde zřízen rybníček s vlastním náhonem, poustevna a altán na umělém vrchu. Okrasná zahrada s barokními prvky při zámku zůstala nadále samostatným celkem.

Po roce 1945 byl park devastován, např. velký oválný bazén v centru zahrady byl zavezen. V 90. letech 20. století začala částečná obnova jeho barokní podoby, rámcově podle stavu v roce 1790. Postupně byly odstraněny ploty a kůlny po bývalých zámeckých nájemnících, vykáceny některé stromy a keře, určené dendrologickým průzkumem jako nehodnotné, a vyčištěn velký oválný bazén v centru zahrady.

 

Text: Mgr. Martina Matušková


Barokní plastika v Manětíně

Město Manětín a jeho okolí charakterizuje bohatá sochařská výzdoba z let 1680-1780 - dochovaný soubor více než 30 barokních soch a sousoší. Úspěšnou tradici místních sochařů založil Štěpán Borovec (1672-1719), který se na přání Lažanských vyučil v pražské dílně Jana Brokofa. K jeho vrcholným dílům náleží především sousoší Nejsvětější Trojice (1719), dominující celému náměstí. Tvůrce však před jeho dokončením zemřel, a tak bylo dohotoveno Borovcovými pokračovateli. Dnes na náměstí stojí pískovcová kopie, kterou v letech 1998-2000 vytesal akademický sochař Jiří Novák.

K Borovcovým dílům řadíme i dvě plastiky ve výklencích ohradní zdi bývalého hřbitova při kostele sv. Jana Křtitele - Krista korunovaného trním a Pietu. Sochy vznikly patrně v letech 1713-1714, Kristus na objednávku dvorního lékaře rodiny Lažanských, Jeronýma Tichého, sousoší Piety zadala manětínská měšťanka a hospodská Alžběta Omlerová. Štěpánu Borovcovi bývá připisován i Jan Křtitel, dnes stojící u farního kostela.

Součástí výzdoby náměstí jsou dvě kašny trojlistého půdorysu. Na východní straně na hranolovém podstavci uprostřed kašny stojí socha sv. Václava, oblíbeného zemského patrona. Kašnu na západní straně zdobí socha sv. Floriána v římském vojenském oděvu. Obě plastiky pocházejí z dílny Josefa Herschera (1688-1756), další z významných osobností manětínského baroka.

Ukázkou zralého Herscherova umění jsou i alegorie čtyř obecných a tří křesťanských ctností z let 1730-1740, vzhlížející k zámku z cihlových teras. Směrem od kostela představují Spravedlnost, Statečnost, Víru, Lásku, Naději, Opatrnost a Mírnost. Mimořádným sochařským dílem je alegorie Lásky, někdy bývá sousoší nazýváno Kolébka. Mladou ženou v prostém šatě, sedící na kolébce a obklopenou čtyřmi dětmi, má být podle tradice Marie Gabriela se svými synky a dcerkami. Skupinu ctností doplňuje postava dívky, stojící na okřídleném globu, na východním rohu náměstí. Většinou bývá označována jako Štěstěna.

Na severní straně teras jsou umístěny čtyři sochy různého stáří a původu. Alegorie Léta a Zimy doplňují hermovky zvané Podzim (Hypnos) a Hygeia (Aesculap).

Sv. Otýlie (1760) s očima na misce, stojící u kostela sv. Jana Křtitele, je dílem některého z mladší generace sochařů - Václava Borovce (1705-1767) nebo Václava Ondřeje Herschera (1729-1795).

Náměstí dále doplňuje řada barokních pískovcových váz z dílny Josefa Herschera, jsou dekorovány střídavě rostlinným motivem a párem maskaronů, ženských a mužských tváří.

Jedinou prací, která pochází z 20. století, je socha sv. Karla Boromejského s medailonem Karla Lažanského (1918), umístěná v nice severní zdi zámku nedaleko vjezdu do hospodářského dvora. Jejím autorem je akademický sochař Čeněk Vosmík (1860-1944).

Vysoká cesta, vedoucí nad Manětínským potokem ve stráni, propojovala vlastní město a osadu v okolí kostela sv. Barbory. Byla osazena v letech 1728-1734 čtrnácti sochami světců v nadživotní velikosti z dílny sochaře Josefa Herschera.

Ve směru od města ke kostelu sv. Barbory po pravé straně je jako první umístěn Kristův pěstoun, sv. Josef, s Ježíškem (1733). Sochu nechal postavit František Josef Černín, bratranec Marie Gabriely Lažanské, významný barokní mecenáš. Naproti stojí sousoší sv. Anny s Pannou Marií (1732). Patronka rodinného života a lásky byla objednána Isabelou, rozenou markýzou z Westerloo a hraběnkou z Merode, s níž byl od roku 1717 František Josef Černín ženatý.

Dále následují ochránci proti moru. Prvním je po pravé straně cesty sv. Fabián (1734), papež poloviny třetího století. Naproti zaujme vynikající sochařské dílo, sv. Šebestián (1729). Raně křesťanský mučedník patří k nejvíce ceněným pracím Josefa Herschera, zvláště pro výrazně modelované tělo. Sochy sv. Šebestiána a sv. Fabiána vznikly na objednávku manětínských měšťanů.

Dalšími ochránci proti moru na Vysoké cestě jsou sv. Roch (1733) a sicilská poustevnice sv. Rozálie (1732). Socha sv. Rozálie vznikla z podnětu dcery Marie Gabriely Lažanské, Josefy, před jejím sňatkem s hrabětem Pöttingem. Již následujícího roku dali manželé Václav a Marie Josefa Pöttingovi postavit další plastiku, sv. Rocha. Originál této sochy byl však sražen povozem a nyní je umístěn v kostele sv. Barbory. Na Vysoké cestě je osazen výdusek.

Střed Vysoké cesty tvoří sochy Ecce homo (1729) a Panna Maria Bolestná (1734). Kristus, korunovaný trním a se třtinovou ratolestí, je zachycen v bolestném výrazu. Naproti Panna Maria Bolestná (Mater Dolorosa) se sepjatýma rukama, do prsou má vetknutý meč. Fundátorkou těchto dvou plastik byla sama Marie Gabriela Lažanská, majitelka manětínského panství.

Následují ochránci proti nečasu a vodě, svatí biskupové Donát (1728) vpravo a Benno neboli Zbyněk (1733) vlevo. Jejich sochy byly objednány vrchnostenskými úředníky - zámeckým hejtmanem Františkem Ferdinandem z Michalovic a inspektorem panství Janem Kryštofem Hossnerem.

U mostu přes Manětínský potok střeží cestu od roku 1733 Anděl Strážný a Archanděl Michael v plné zbroji. Nechali je postavit synové hraběnky Marie Gabriely. Prvorozený syn Maxmilián jako třiadvacetiletý budoucí dědic manětínského panství objednal sochu Archanděla Michaela a jako protějšek jeho bratr Karel nechal vyhotovit sochu Anděla Strážce.

Na cestě směřující k Brdu stojí čeští zemští patroni, Jan Nepomucký (1728), v barokní době jeden z nejoblíbenějších českých světců, a sv. Ludmila (1728). Ta patří k Herscherovým prvním pracím, přesto se jedná již o mimořádně kvalitní barokní plastiku. Byla vytesána z podnětu Anny Marie Lažanské, dcery Marie Gabriely.

Naproti vchodu do prostoru hřbitova stojí ještě jedna socha Jana Nepomuckého. Ta ovšem nepatří do manětínského souboru. Byla sem přivezena v roce 1966 z Doupova, vojenského pásma, kde od roku 1731 zdobila náměstí.

Na hřbitově vítá příchozí sv. Barbora (1744), nejenom patronka horníků, ale i ochránkyně před náhlou smrtí a patronka dobré smrti. První zmínka o soše se objevuje až roku 1744, když byla, ostatně jako všechny manětínské sochy, vysvěcena.

Na okraji města směrem na Plzeň se loučíme s Manětínem u sochy sv. Raymunda. Ta původně stávala při staré plzeňské cestě. Znak okněžněné abatyše Marie Gabriely Lažanské na hranolovém soklu datuje sochu po r. 1738. Při cestě na Stvolny byla umístěna socha sv. Immaculaty (po r. 1738) - Neposkvrněné. Fundátorství Marie Gabriely dokládá její znak coby okněžněné abatyše a lažansko-černínský. Na západní straně města směrem na Nečtiny, nad Dersiebovým mlýnem, se nachází sv. Martin (1769) a sv. Vojtěch (1767) z dílny Václava Ondřeje Herschera. Dříve sv. Vojtěch stával za Manětínem při cestě na Nečtiny, sv. Martin zase při staré nečtinské cestě v lokalitě zvané „Nad Stodolami“.

 

Text: Mgr. Martina Matušková


Historie města


Manětín je poprvé v písemných pramenech připomínán roku 1169, kdy král Vladislav I. zdejší újezd postoupil rytířskému řádu johanitů. Ti zde postavili první kostel zasvěcený sv. Janu Křtiteli, hlavnímu patronu řádu, a zřídili sídlo komtura, komendu. Její vznik lze předpokládat rovněž již ve 12. století, i když poprvé je písemně doložena až k roku 1325. Nacházela se v blízkosti kostela, patrně západním směrem v místech dnešní fary. Při staré obchodní cestě z Chebu do Prahy vzniká městečko ulicového typu. Král Václav I. mu roku 1235 udělil právo svobodného trhu a soudní nezávislost. Pravděpodobně už ve 14. století užívalo znaku. Vznikl spojením stříbrného johanitského kříže na červeném poli (pravá polovina štítu) a černé orlice vpravo hledící na zlatém poli (levá polovina štítu).

Po husitských válkách Manětín patřil Švamberkům, kteří jej měli v zástavě od císaře Zikmunda od r. 1420. Do dědičné držby manětínské zboží odkupuje r. 1483 Bohuslav ze Švamberka a připojuje k nedalekému Krasíkovu. Od r. 1544 Manětín vlastnil Volf Krajíř z Krajku, ovšem po jeho účasti ve stavovském odboji proti Ferdinandovi I. r. 1547 mu byl konfiskován. Dalšími držiteli Manětína se stali Šlikové z Holíče, po nich od r. 1560 Hrobčičtí z Hrobčic. Ti však v tíživé finanční situaci museli panství prodat r. 1617 pánům z Roupova. Roupovští je rovněž zanedlouho ztrácí při pobělohorských konfiskacích v r. 1622 za účast ve stavovském povstání. Majetek se za 31 250 kop míšeňských dostává do rukou Estery Mitrovské z Nemyšle, rozené Lažanské z Bukové. Estera zemřela bez potomků, panství odkázala svému bratru Ferdinandu Rudolfovi Lažanskému z Bukové. Tím začíná na Manětíně éra hrabat Lažanských, kterým náležel více než 300 let.

Za jejich vlády Manětín prožívá období nebývalé prosperity a hospodářské stability. Mezi osobnosti, které se velmi zasloužily o rozkvět města po hospodářské i umělecké stránce, náleží hrabě Václav Josef Lažanský (1673-1715) a zejména jeho manželka Marie Gabriela Lažanská (?-1758), vnučka Humprechta Černína z Chudenic. Tato štědrá podporovatelka umění se snažila ze svého skromného venkovského panství vytvořit sídlo dvorské kultury. Svědčí o tom přítomnost řady vynikajících umělců - sochařů Štěpána Borovce a Josefa Herschera, malířů Petra Brandla, Filipa Kristiána Bentuma a Václava Dvořáka. Okruh umělců, kteří v té době v Manětíně působili, netvořili jen výtvarníci. Často zde pobýval plaský cisterciák Mauritius Vogt, kartograf, historik, ale i vynikající varhaník a komponista. K hudebníkům na manětínském dvoře patřili i Jaroslav Plánický a jeho syn Antonín Josef, vychovatel hraběcích dětí, a další umělci.

Po zrušení patrimoniální správy se Manětín stal centrem soudního okresu Manětín. Byl živým městečkem. Podle sčítání lidu v roce 1890 v něm žilo 1343 obyvatel, z toho 977 Čechů a 363 Němců. Většina se hlásila k římskokatolickému vyznání, pouze 6 k židovskému náboženství.

Posledním pánem z rodu Lažanských na manětínském panství byl Jan Karel Lažanský (1857-1932), čestný rytíř řádu johanitů, český konzervativní politik. S manželkou Idou, dcerou Karla III. z orlické větve Schwarzenbergů, měl tři děti. Jejich jediný syn Karel Jan zemřel na začátku první světové války v bosenské Bijeljině coby poručík c. k. dragounského pluku č. 13. Dcery Terezie a Vilemína se provdaly za bratry Josefa a Františka hrabata Seilern-Aspangy. Vilemína zemřela krátce po svatbě. Terezie (1890-1979), po smrti otce doživotní uživatelka velkostatku Manětín - Rabštejn, jako jediná ze třech sourozenců měla další potomky, a to dva syny Františka Josefa a Jana Karla a dcery Ilonu a Idu. Nejmladší z dětí, Jan Karel Seilern-Aspang (1921-1944), byl ustanoven dědicem manětínského panství, padl ovšem v červenci 1944 ve svých 23 letech na německé frontě v Haliči. Po druhé světové válce je majetek rodu Seilern-Aspang na základě dekretů prezidenta republiky zestátněn. Terezie, žijící po smrti svého manžela trvale v Manětíně, byla odsunuta do Rakouska. Zemřela 1. ledna 1979 ve Waidhofenu nad Dyjí v nedožitých devadesáti letech



nahled